Květa Princová se narodila 4. května 1950 v Lipníku nad Bečvou do moravské katolické rodiny. V době jistého politického uvolnění se jí podařilo dostat na všeobecně vzdělávací školu, kde v roce 1968 úspěšně maturovala. Téhož roku nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a aktivně se tehdy zapojila do studentských stávek, které byly reakcí na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pražské prostředí pro ni zároveň znamenalo řadu důležitých osobních i společenských setkání. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Janem Princem i s manželi Němcovými, v jejichž bytě se scházelo společenství neoficiálních umělců a vědců a pravidelně se zde konaly přednášky, diskuse a další setkání. Toto prostředí výrazně ovlivnilo další směřování manželů Princových i jejich rozhodnutí vytvořit podobný prostor. S touto myšlenkou v roce 1976 koupili dům v Rychnově. Sloužil k setkávání severočeského undergroundu s pražskými disidenty a postupně se stal důležitým azylem pro pronásledované umělce. Právě tyto schůzky a otevřenost domu Princových vedly k tomu, že se o ně začala zajímat Státní bezpečnost.

Manželé Princovi patřili k prvním signatářům Charty 77. To mělo přímý dopad na jejich osobní i profesní život. Květoslavu Princovou čekala výpověď z místní základní školy a zároveň sílil tlak ze strany komunistické strany. Dům Princových byl nejprve vyvlastněn a následně vyhozen do povětří. Rodina pak byla nucena několikrát se stěhovat a znovu hledat zázemí pro svůj život i pro svou další existenci. Teprve v roce 1986 koupili dům v Nenakonicích nedaleko Olomouce, kde našli nové místo k životu.

Po roce 1989 se Květoslava Princová aktivně zapojila do budování občanské společnosti. Angažovala se v Občanském fóru, několik volebních období pracovala v zastupitelstvu obce Věrovany, vedla kancelář tehdejšího primátora Olomouce a působila také v Arcidiecézní charitě Olomouc. Právě zde se významně angažovala v oblasti zahraniční pomoci, například při koordinaci darů ze zahraničí po povodních v roce 1997, při poválečné pomoci Kosovu a Čečensku, v humanitární pomoci pro Ukrajinu a v dalších aktivitách podobného zaměření. Osobně jezdila s humanitární pomocí a navazovala kontakty s místními dobročinnými organizacemi, takže její práce měla nejen organizační, ale i bezprostředně lidský rozměr.

Její nasazení a erudice se zároveň promítly do podpory vzdělávání. Stála u zrodu nového oboru sociální a humanitární práce na Caritas Vyšší odborné škole sociální a na katedře křesťanské sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Díky jejím kontaktům získaným při humanitární práci bylo možné vytvářet místa pro praxe studentů humanitární a sociální práce. Praxe se od té doby rozrostly do mnoha dalších zemí na všech kontinentech a dodnes jsou součástí studia humanitární práce na Caritas. Paní Květa Princová je díky svým zkušenostem ze zahraničních projektů velmi respektovanou a uznávanou pedagožkou. Svým celoživotním úsilím se stala vzorem pro moderní sociální práci.