Dětství a mládí prožila v Klatovech, kde maturovala na gymnáziu. Poté krátce pracovala v cizojazyčném oddělení velkého knihkupectví v Praze a při zaměstnání dálkově studovala filologii, obor čeština a ruština na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. Po přestěhování do Olomouce působila na Filozofické fakultě UP, katedra rusistiky v období let 1952 až 1974. Zprvu jako lektorka, po dokončení vysokoškolského studia jako odborná asistentka.

Učila zejména na lékařské fakultě a současně překládala odborné medicínské texty. V roce 1974 byla nucena opustit univerzitu pro neochotu přestat chodit do kostela a začala se zabývat výlučně překládáním. Krátce působila ve Vojenském opravárenském závodě ve Šternberku, ale pro opakované krvácení do sítnice musela brzy této činnosti zanechat a se závažnou oční diagnózou byla převedena do invalidního důchodu.

Tou dobou si vzala formou pěstounské péče do výchovy děvčátko z dětského domova, protože její vlastní dítě už bylo plnoleté. Současně se začala věnovat poloilegální činnosti – balení a posílání balíčků pro malomocné v leprosáliích a odesílání zásilek do misií tzv. třetího světa.

Listopadové události roku 1989 ji naplnily takovou energií, že začátkem roku 1990 založila spolu s jednou dobrovolnou pracovnicí Středisko SOS pro vzájemnou pomoc občanů v Olomouci. Potřeba pomoci kurátorům a sociálním pracovníkům při náročném integrování amnestovaných navrátilců do společnosti byla hlavním cílem střediska. Hledala pro ně nouzové ubytování, příležitostnou práci a materiální pomoc od spoluobčanů.

První olomoucká nezisková organizace dnes po více než deseti letech své činnosti, kdy pomáhá nejen bývalým vězňům, bezdomovcům a dalším potřebným, spolupracuje se zahraničními subjekty, podílí se na řadě humanitárních sbírek, např. povodně 1997 či Ukrajina. Prostřednictvím svých provozů na ulici Čajkovského a Rooseveltově se rovněž věnuje sběru šatstva, knih, nábytku a jiných věcí, jejichž následným prodejem získává finanční prostředky na podporu projektu vzájemné pomoci občanů.