Významná osobnost umělecko-historické sféry byla od dětství ovlivněna rodinným prostředím, kdy jeho otec, známý olomoucký notář, byl milovníkem umění, přátelil se s malíři i literáty a shromáždil bohatou knihovnu s literaturou o umění. Po maturitě na chemické průmyslovce v Ústí nad Labem zahájil v roce 1962 externí studium dějin umění na Filozofické fakultě brněnské univerzity u profesorů V. Richtera a A. Kutala, které ukončil v roce 1967 a 1969 získal doktorát. Ještě v době studií nastoupil v roce 1966 do tehdejšího Uměleckohistorického muzea na zámku v Kroměříži, kde působil jako historik umění do roku 1970. Zájem a zanícení pro obor, které se projevilo záhy po promoci, kdy připravil několik výstav ( Pozdněgotické sochařství z moravských sbírek /1967/, Umění restaurátorské /1969/ a Barokní scénografie v díle L.O. Burnacinniho a G. Galli Bibieny /1970/ ), jakož i péče o jednu z nejcennějších sbírek, byly ukončeny normalizačními důsledky a odchodem z muzea. V období 1970–1977 pracoval jako topič v Olomouci u Pozemních staveb, ale díky přátelům stále odborně publikoval na témata související s Olomoucí.

Poté přesídlil do Bratislavy, kde působil ve Slovenském národním muzeu do roku 1982 a v období 1982–1990 jako vedoucí historik umění ve Štátnych reštaurátorských ateliérech. I v tomto období se ve volném čase věnoval umění na střední Moravě a to nejen dílům domácího původu, ale i dílům z tamějších sbírek a lokalit. V roce 1984 publikoval stať v časopise Umění „Objev pozdně gotických nástěnných maleb v Olomouci“ a téhož roku vydal spolu s Ivo Hlobilem a Pavlem Michnou první zevrubnou monografii města pod názvem Olomouc, kam přispěl kapitolami o umění od roku 1650 do 80. let 20. století. O dva roky později, v roce 1986, uspořádal v olomoucké galerii výstavu Středoevropské malířství 17. a 18. století. V roce 1990 se vrátil do Olomouce a začal působit na Filozofické fakultě UP, zprvu jako vedoucí sekce umění a od roku 1992–1998 jako vedoucí Katedry dějin umění FF UP.

Návrat na Moravu přinesl i zhodnocení jeho předchozích aktivit v oblasti italského umění, jehož se stal předním znalcem. Už v roce 1994 se podílel na vzniku stálé expozice Muzea umění Olomouc pod názvem Olomoucká obrazárna I, Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek, k níž vyšel český a anglický katalog v roce 1996 s úvodními texty Milana Tognera a ředitele Muzea umění. K olomoucké malířské produkci baroka připravil monografickou výstavu Jan Kryštof Handke 1694–1774, Malířské dílo, která se uskutečnila v roce 1994. V roce 1997 vydaná monografie Paolo Pagani – kresby / drawings a katalog výstavy v roce 2000 Agostino Ciampelli, kde zveřejnil své životní badatelské objevy ve sbírkách Vědecké knihovny v Olomouci, dokazuje jeho erudici v oblasti italského umění. Dlouhodobě se též zabývá umělecko-historickým výzkumem olomouckých památek. Byl odborným garantem výstavy u příležitosti zápisu sloupu Nejsvětější Trojice do Seznamu UNESCO a spoluautorem publikace vydané při této příležitosti v roce 2001.