Po studiu na České reálce v Olomouci v letech 1935 až 1939 odešel na Školu umění ve Zlíně, odkud se v roce 1940 vrátil domů po zákazu studia na všech středních školách protektorátu. Pracoval pak do roku 1941 jako malíř v Českém divadle v Olomouci u šéfa výpravy Josefa Gabriela. Na podzim téhož roku byl totálně nasazen na práci do Štýrského Hradce, odkud se mu podařilo v roce 1944 utéci. Po válce byl přijat ke studiu do ateliéru Emila Filly na UMPRUM v Praze. Na přelomu roku 1946 až 1947 vážně onemocněl a musel studia přerušit. Do školy se však už nemohl vrátit z existenčních důvodů. Nastoupil do Stavoprojektu, kde pracoval jako konstruktér – návrhář do roku 1957, kdy přešel do Divadla Oldřicha Stibora. Odtud odcházel do důchodu v roce 1983.

V období let 1965 až 1978 působil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého jako externí vysokoškolský učitel. Přehled o tom jak se vyvíjela tvorba olomouckého umělce, který začal tvořit už v patnácti letech, přinesla nejrozsáhlejší retrospektivní výstava Slavoje Kovaříka, instalovaná v květnu 2000 v Muzeu umění. Patří k nejtalentovanějším olomouckým výtvarníkům a má srdce na správném místě.