Po promoci na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze, nastoupil jako sekundární lékař na dětskou kliniku v Bratislavě. Do Olomouce přišel v roce 1939 na místo primáře dětského oddělení Zemských ústavů, které se po obnovení univerzity přeměnilo v kliniku. Po vzniku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v roce 1946 vedl jako přednosta dětskou kliniku a katedru dětského lékařství. Projevoval se jako silná osobnost, jejíž životní praxe se nikdy neodchýlila od křesťanských a humanitních ideálů, s nimiž vstupoval do života. Rozvíjel nejmodernější vyšetřovací a léčebné metody v souladu se světovým rozvojem tehdy mladého oboru, pediatrie. Byl výborným učitelem mladé generace. Organizoval krajské semináře, na které se sjížděli odborníci z Čech i Slovenska.

Za 2. světové války podporoval rodiny s dětmi, jejichž živitelé byli tehdy persekvováni. Pro své zásadové postoje a přímost, byl v roce 1958, kdy probíhala na LF UP druhá vlna prověrek, propuštěn. Zbaven klinické a pedagogické činnosti, nastoupil do Kojeneckého ústavu v Olomouci. Bez zatrpklosti se pustil do boje s paragrafy v oblasti sociální pediatrie, za zájmy odložených a opuštěných dětí v ústavech různého typu. Do osvojení a pěstounské péče předal do roku 1973, kdy byl pensionován proti své vůli, asi 1300 dětí. Publikoval více než 170 odborných prací. Jeho práce přesáhla hranice regionu. Veškerý volný čas věnoval práci s dětmi a budování špičkového pracoviště. V roce 1988 byl oceněn zlatou medailí Komenského univerzity v Bratislavě. V roce 1990 byl plně rehabilitován na LF UP a dne 27. ledna 1990 prezidentem republiky jmenován profesorem Univerzity Palackého. U příležitosti 50. výročí obnovení univerzity dostal v roce 1996 Pamětní medaili UP.