Vlastivědný pracovník, badatel, nadšený archeolog, numizmatik, přední znalec církevních dějin Moravy, ale i vojenské historie. Byl autodidakt, neměl možnost studovat a vzdělávat se v oborech, které ho zajímaly. Vlastním úsilím se však stal předním znalcem středověké latiny a němčiny, odborníkem, jehož přínos nelze ani docenit. První výsledky badatelské práce o historii svého rodiště publikoval už v roce 1947 na stránkách Vlastivědného věstníku moravského, o rok později samostatně vydal Paměti dědiny Podbřežic. Od padesátých let působil v Olomouci jako pracovník Vlastivědného muzea. Stal se správcem sbírky mincí a jeho zájem o historii se rozšiřoval o další oblasti. Jako první na severní Moravě začal zkoumat středověké lokality kartuziánského kláštera, pak husitské pevnosti u Dolan a hradu Tepence u Jívové na Olomoucku. Z těchto výzkumů publikoval nálezové zprávy, které jsou dnes dostupné ve fondech Vědecké knihovny a Státního okresního archivu v Olomouci (kde je uložena celá jeho pozůstalost).

Největším zájmem Václava Buriana byla církevní historie a církevní reálie. Kromě monumentálního díla Ikonografie kláštera Hradiska u Olomouce vyšly v posledních letech také studie o Janu Sarkandrovi i o olomouckých biskupech a arcibiskupech. Další jeho historickou láskou bylo vojenství. Sepsal historii tovačovské bitvy 1866 a po roce 1990 se podílel na vydávání bulletinu královéhradeckého komitétu, který se zabývá ochranou památníků z prusko–rakouské války.

Přes veškerou erudici bylo jméno Václava Buriana veřejnosti málo známo. Znali ho jen nejbližší spolupracovníci či čtenáři odborných vlastivědných periodik. Byl uzavřený, velice skromný a nepotrpěl si na žádné oficiality. Dne 24. září 1995 ocenilo vedení Vojenské nemocnice v Olomouci jeho zásluhy na slavnostním ceremoniálu při uložení dokumentů do makovice nově vystavěné centrální věže klášterního Hradiska za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida, a vyslovilo skromnému vědci Václavu Burianovi poděkování.