Po maturitě na klasickém gymnáziu v Hradci Králové se aktivně zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Po zatčení otce ho tato organizace ukrývala v jednotce vládního vojska, s níž se za dramatických okolností dostal v roce 1944 přes Švýcarsko a Itálii do Anglie, kde působil jako pilot v Royal Air Force až do roku 1945. Volný čas využíval k externímu studiu meteorologie a klimaktologie na univerzitě v Cambridge. Jeho bojové zásluhy byly oceněny četnými válečnými vyznamenáními. Po návratu do vlasti byl odvelen k československé misii v Berlíně a Hamburku a později nastoupil jako učitel Vojenského pilotního učiliště v Olomouci. Současně studoval geografii u prof. Františka Vitáska na UP. Ale už v roce 1949 byl jako bývalý člen západní armády vyloučen z armády i z univerzity. Díky pomoci prof. Vitáska, pokračoval v externím studiu geografie a geologie na brněnské univerzitě, kde v roce 1952 promoval. Do roku 1955 pracoval u družstva Severomoravský kras jako speleolog-výzkumník a poté působil v nově založeném Kabinetu pro geomorfologii ČSAV v Brně, kam jej povolal prof. Vitásek. Záhy se stal vědeckým pracovníkem Geografického ústavu ČSAV, kde se věnoval krasové morfologii, hydrogeologii a paleokrasu. Do této doby se datují jeho objevy jeskyně Míru v Javoříčku (1959) a krasového kolektoru v severní části konicko-mladečského devonu mezi Javoříčkem a Litovlí. V letech 1964 až 1965 prováděl geomorfologické mapování na Kubě. Poté se podílel na založení nevládní organizace Mezinárodní speleologické unie (UIS), do jejíhož představenstva byl zvolen v roce 1969. Na podzim téhož roku přišel na Katedru geografie Přírodovědecké fakulty UP, kde osmnáct let rozvíjel hydrologii, hydrogeologii a krasovou geomorfologii. V roce 1973 organizoval úspěšný 6. mezinárodní speleologický kongres v Olomouci, kde se sešlo přes 1000 účastníků ze 41 zemí. Byl zvolen viceprezidentem UIS a tuto funkci vykonával šestnáct let až do doby, kdy byl jmenován čestným členem předsednictva unie v roce 1989. Za zásluhy o výzkum krasu byl zvolen předsedou České speleologické společnosti a čestným členem kubánské, maďarské a venezuelské společnosti. V roce 1987 se vrátil do Brna na ČSAV, kde se podílel na renesanci karsologického výzkumu. V roce 1990 založil a redigoval anglicky psaný sborník Studia carsologia, který se stal orgánem Mezinárodní geografiecké unie, pracovní skupiny pro ekologické změny v krasových oblastech. O rok později pracoval na přípravě významného projektu k výzkumu vlivu faktorů jeskynního prostředí na imunitní systém člověka, který byl nejen přijat Federálním výborem pro životní prostředí, ale plně doporučen Komisi Evropské unie, kde byl schválen a přijat k řešení na období 1992–1994.

Rok 1991 byl pro doc. Panoše významný i tím, že byl Ministerstvem obrany ČSFR plně rehabilitován, byl mu vrácen statut účastníka Národního boje za osvobození, udělen titul „ zasloužilý vojenský letec“ a byl povýšen do hodnosti plukovníka. Nelehká životní cesta byla vyplněna obrovskou pílí, houževnatostí a činorodou prací. Rozsáhlá publikační činnost byla završena vydáním výkladového slovníku „Krasologická a speleologická terminologie“, který vyšel v roce 2001 na Slovensku.