Otmar Oliva, narozen 19. února 1952, je olomoucký rodák. Do života jeho rodičů výrazně zasáhly dobové události: otec byl voják druhého československého odboje pronásledovaný komunistickým režimem a matka si také odseděla trest ve vězení. Posléze se rodiče rozvedli a Otmar zůstal v Hodolanech u otce. Ten v něm chtěl pěstovat uměleckého ducha a syna zapsal do Lidové školy umění, kterou pak Otmar navštěvoval celé své dětství. Olomouc se umělci zapsala do povědomí pro svůj duchovní, historický a architektonický ráz. V uvolněných 60. letech byl přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Nedlouho po ruské invazi otec emigroval a Otmar s nechutí sledoval měnící se poměry ve společnosti. Na průmyslovce se nicméně setkal s člověkem a umělcem, který ho velmi ovlivnil: s učitelem kresby Vladislavem Vaculkou.

V roce 1972 se dostal na Akademii výtvarných umění v Praze. Přátelství s Ludvíkem Vaculíkem ho přivedlo k aktivnímu zapojení do disentu. Rozmnožoval dokumenty Charty 77, půjčoval zakázanou literaturu, kterou mu otec posílal ze zahraničí, a velmi brzy se tak dostal do hledáčku StB. V roce 1978 absolvoval na akademii a po letech žádostí dostal výjezdní doložku pro studijní pobyt v Řecku. Během výkonu vojenské služby v říjnu 1979 byl zatčen StB a několik měsíců vyslýchán. V únoru 1980 pana Olivu odsoudili na dvacet měsíců. Svůj trest si odseděl v obávané plzeňské věznici na Borech. Během pobytu ve vězení se sochaři narodila dcera a po propuštění v roce 1981 se oženil.

Po návratu z vězení se pan Oliva stal praktikujícím křesťanem a jeho víra formovaná zkušeností s vězením dávala podobu jeho tvorbě. Na Velehradě, který představuje kolébku křesťanské víry Slovanů a odkud pochází jeho žena Olga Vrzalová, si vybudoval ateliér a věnoval se tvorbě. Genius Loci cyrilometodějského poutního místa souzní s křesťanským smyslem jeho rozsáhlého díla, které zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, busty, medaile i velké komplexní realizace určené do chrámových interiérů v tuzemsku i zahraničí.

V roce 1981 přišla zakázka, která ovlivnila jeho specializaci na liturgickou a církevní plastiku. Navrhl a realizoval oltář a ambon pro velehradskou baziliku Nanebevzetí P. Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Dále pracoval na soše svatého Leopolda Mandiče, kterou umělec považuje za jednu ze svých nejlepších a má za to, že mu otevřela dveře do Vatikánu. Tam měl možnost tvořit výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater, jejíž součástí je i papežský trůn. Ke 20. výročí Jana Pavla II. vytvořil pamětní medaili. Pro Maribor vytvořil výbavu interiéru kostela Marie Matky Církve.

Vyzdobil na 200 zvonů a interiéry kostelů v Kyselovicích, Salaši, Svaté Hoře, v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné a kapli sv. Anny, v pražském kostele Panny Marie Vítězné a řadě dalších. Mezi jeho další významné práce patří několik slavných pomníků (Jana Pavla II. u Velehradu či pamětní deska na olomouckém arcibiskupství), fontán (Pramen živé vody sv. Jana Sarkandra v Olomouci), oltář na Vřesové studánce v Jeseníkách a kříž na vrcholu Gerlachovského štítu. Jeho díla vlastní Vatikánské muzeum, Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna a galerie v Olomouci, Zlíně, Ostravě, Hodoníně a v Uherském Hradišti. Je držitelem Ceny Masarykovy akademie umění, Pamětní medaile třetího odboje, Řádu sv. Cyrila a Metoděje a titulu Rytíř české kultury. Jeho tvorbě je věnována např. publikace Opus Velehradensis (2009).